Text: Tracy G. Cassels, překlad: Anna Kšírová
Je důležité zmínit, že instinkt novorozence ke kojení je propojen s přirozeným instinktem matky dát si své dítě hned po narození na břicho či hrudník, kůže na kůži. Pupečník v tomto slouží také tomu, aby držel matku a dítě pohromadě, což jasně naznačuje, že tito dva mají po porodu být spolu. Savci včetně lidí v nějakém okamžiku pupečník přerušovali vždy – ale nikdy to nebylo hned po porodu, dokud s tímto zvykem nepřišli porodníci. Čas, po který jsou matka a dítě po porodu neoddělitelně spojeni, je klíčový pro zahájení kojení, protože umožní dítěti, aby udělalo to, co instinktivně udělat chce – dostat se k prsu.
Leč – není právě přiložení dítěte k prsu přesně to, co dnes spousta nemocnic dělá? Je – ale je velký rozdíl mezi přikládáním dítěte k prsu a tím, když dítěti umožníme, aby si našlo prs samo. Když mi poprvé ukazovaly porodní asistentky a sestry jak kojit, byla to ta nejdivnější pozice, se kterou jsem kdy setkala. Přišlo mi to nepřirozené a nechápala jsem, jak bych v té poloze měla vydržet jakoukoli delší dobu. Pokud je to, co jsem zažila, normální pro všechny ženy, není divu, že tolik dětí má problém s přisátím a následně kojením. Nicméně to, s čím v mém případě sestry a porodní asistentky nepočítaly, bylo, že jsem se v předporodním kurzu (který jsem absolvovala u své duly) dozvěděla o samopřisátí.
Pro ty z vás, kdo ještě neslyšeli o samopřisátí (přesný překlad z angličtiny by byl „lezení k prsu“, Breast Crawl), jsou to pohyby, které dítě dělá, když leží na břiše matky, s jejichž pomocí se samo dostane k prsu a dobře se přisaje. Je to výraz shrnující to, co se děje, když dítěti umožníme zapojit instinkty v rámci kojení. Tady je odkaz na video, které by mělo pomoci pochopit proces samopřisátí.
Vědeckými studiemi, které zkoumaly úspěšnost samopřisátí, bylo zjištěno, že téměř všechny děti se zvládnou samy dostat k prsu, přisát se a sát, jen malé procento potřebuje malou pomoc při přisávání. Ve čtyřech různých studiích zkoumajících lezení k prsu bylo pouze jedno miminko, které se samo k prsu nedostalo [1](pozn. překladatelky: zřejmě potřebovalo víc času – zkušenosti českých průvodkyň mateřstvím ukazují, že některé děti potřebují k přisátí po porodu, do nějž bylo jakkoli zasahováno – například rupturou amniového vaku, vyvoláváním porodu, sekcí, použitím vakuumextraktoru…- i 5 hodin, které nerušeny tráví na matce. Jakékoli oddělení matky a dítěte, byť na pár minut, proces narušuje, takže pak dítěti trvá výrazně déle, než se samo k prsu doplazí a přisaje). Srovnejte to s úspěšností kojení ve většině nemocnic na Západě. Výsledkem programu sloužícího podpoře kojení v Bostonu bylo, že 86.5 % žen začalo s kojením a na konci programu pouze 33.5% žen výlučně kojilo[2] (tzn. jejich děti dostávaly pouze mateřské mléko, bez dokrmů umělým mlékem, pozn. překl.). V Itálii začalo kojit jen 85% matek a jen 19% žen kojilo ve věku šesti měsíců (ať už výlučně nebo s dokrmy)[3]. Není to přitom tak, že by se matky na Západě tak často rozhodly nekojit – spíše se příliš často setkají s faktory, které naruší jejich schopnost kojit (a kojit výlučně). V jednom review (pozn.překl. – review je vědecký článek, které zkoumá mnoho jednotlivých vědeckých studií na dané téma, jeho výpovědní hodnota je tedy větší než u jednotlivých výzkumů) zabývajícím se zahájením a délkou kojení bylo zjištěno, že většina žen přestala kojit dřív, než plánovaly, protože měly potíže s kojením[4]. Největším problémem (myšleno fyzicky) je přisátí a množství mléka. Potíže s přisátím jsou přitom spojeny s brzkým ukončením kojení[5][6], s bolestí matčiných bradavek a sníženou tvorbou mléka[7]. V jedné studii, kdy byly sledovány ženy, které plánovaly kojit alespoň 8 týdnů, se zjistilo, že se to podařilo jen 68% z nich, zatímco zbylých 32% přestalo kojit převážně kvůli problémům s přisátím, bolestivým bradavkám a nedostatku mléka[8].
Tyto problémy přitom můžou být vyřešeny plazením k prsu s následným samopřisátím. Některé dokumentované výhody samopřisátí plynou především z časného zahájení kojení (obvykle během první hodiny po porodu), další jsou způsobené kontaktem kůže na kůži, který jinak většina matek při prvním kojení nezažije, aktivitou a instinktivním chováním miminka (kterým dítě dokazuje, že je připravené a schopné se kojit), pozicí dítěte, která přispívá k optimálnímu přisátí na rozdíl od „klubíčka“ nebo příčné pozice tak rozšířené v západním světě, a podporou tvorby rané vazby mezi matkou a dítětem, ke které dochází, jsou-li po porodu ponecháni nerušeně bez intervencí alespoň 30-60 minut. Poslední bod je naprosto klíčový, protože během této doby se většina dětí doplazí k prsu a sama se přisaje – a pokud do zatím dítě nezvládlo, je možné mu pomoci (pozn. překl. – navazuji na to, co bylo řečeno výše. Podle zkušeností českých průvodkyň mateřstvím některé děti potřebují výrazně delší čas než je udávaných 30 – 60 minut – zvlášť pokud byl průběh porodu narušen intervencemi. Nejlepší pomocí tedy je podpořit matku, že jsou na dobré cestě, a dát dítěti všechen čas, který potřebuje – všechny další intervence a oddělování mohou poškodit kompetence dítěte a matky a sníží šanci na úspěšné kojení). Většina nemocnic (a porodních asistentek) na Západě nenechává dítě v klidu na matce ani hodinu po porodu, ačkoli přerušení kontaktu kůže na kůži a separace jsou vzhledem k úspěšnosti kojení jednoznačně škodlivé. Shrnuto: celý proces lezení k prsu a samopřisátí je pozitivní zkušeností na začátku kojení, které pak má dobrou šanci na dlouhodobé trvání.
Je důležité, že ačkoli samopřisátí může pomoci matce a jejímu miminku v nalezení zdravého vztahu ke kojení, musíme se soustředit i na podporu směřující k udržení tohoto vztahu. Je pravda, že minulosti lidé neměli certifikované poradkyně a průvodkyně mateřstvím, ale potřebné podpory se jim dostávalo od ostatních žen z jejich kmene či komunity. Ženy měly v minulosti velkou podporu v kojení, ale izolace matek, jak je nastavená v naší společnost, tuto podporu – která ženám usnadňovala plně kojit své děti – téměř eliminovala. Dnes existují mnohé skupiny, jejichž cílem je podpořit sebevědomí žen ohledně jejich schopnosti kojit a vytrvat v kojení a podpořit je, když věci nejdou podle plánu.
Takže zatímco budeme pokračovat v poskytování podpory matkám a jejich dětem, pojďme odhodit tu idiotskou poznámku, že kojení není instinktivní. Nemusí to vždycky být jednoduché a je to určitě složitější vzhledem k přístupu k porodům, jaký převažuje v západní společnosti, ale je to instinktivní. Stačí připustit, že naše malé děti ledacos umí, abychom mohli jejich instinkty ocenit.
[1] Přehled důkazů naleznete zde (Accessed Feb 2, 2012)
[2] Philipp BL, Merewood A, Miller LW, Chawla N, Murphy-Smith MM, Gomes JS, Cimo S, Cook JT. Baby-friendly hospital initiative improves breastfeeding initiation rates in a US hospital setting. Pediatrics 2001; 108: 677-681.
[3] Riva E, Banderali G, Agostoni C, Silano M, Radaelli G, Giovannini M. Factors associated with initiation and duration of breastfeeding in Italy. Acta Pædiatr 1999; 88: 411–5.
[4] Dennis C-L. Breastfeeding initiation and duration: a 1990-2000 literature review. Journal of Obstetric, Gynaecologic & Neonatal Nursing 2002; 31: 12-32. [5] Santo LCdE, De Oliveira LD, Giugliani ERJ. Factors associated with low incidence of exclusive breastfeeding for the first 6 months. Birth 2007; 34: 212–219.
[6] Kumar SP, Mooney R, Wieser LJ, Havstad S. The LATCH scoring system and prediction of breastfeeding duration. Human Lactation 2006; 22: 391-397.
[7] Geddes DT, Langton DB, Gollow I, Jacobs LA, Hartmann PE, Simmer K. Frenulotomy for breastfeeding infants with ankyloglossia: effect on milk removal and sucking mechanism as imaged by ultrasound. Pediatrics 2008; 122: e188-e194.
[8] Lewallen LP, Dick MJ, Flowers J, Powell W, Zickefoose KT, Wall YG, Price ZM. Breastfeeding support and early cessation. Journal of Obstetric, Gynocologic & Neonatal Nursing 2006; 35: 166-172.
Více na nosime-deti.cz