Ráda bych touto cestou vyprávěla svůj příběh o kojení, radosti, smutku, stresu, úlevě a mateřském naplnění.
Začnu svým prvním porodem. Honzík se narodil přirozenou cestou po vyčerpávajícím, bohužel medicínsky vedeném, 28 hodinovém porodu. Vlivem léků, opiátů a únavy se první přiložení po porodu (samopřisátí) nepovedlo. Honzík se na mě jen podíval oteklýma očima a usnul, o prs zájem neprojevil. Přiložit se ho povedlo asi až 2,5 hodiny po porodu. Kojení bylo ze začátku náročné. Po klasickém medicínském porodu mají děti s přisátím problémy, nebylo tomu u nás jinak. Honzík se nepřisával, jen občas olízl bradavku. Čas od čase se přisátí povedlo, pro mě velká úleva – moje představa, že si dám dítě k prsu, to se chytne a bude spokojeně pít, byla opravdu mylná. Jak důležitá je předporodní příprava, říkala jsem si tou dobou, ale co, to zvládneme, nejhorší máme přeci za sebou. Většinu času Honzík proplakal, prso se mu „cpalo“ násilím do pusinky, byl to boj. Když už jsem byla zoufalá, Honzík plakal, já také, přišla sestřička a řekla mi, nevzdávejte to, ono to půjde, ráno se nalejí prsa a budete kojit. Po proplakané noci jsem se ráno probudila a opravdu, laktace se výrazně navýšila. Honzík se spokojeně chytil a pil, to bylo moje velké vítězství. Bohužel špatným přikládáním a tím „násilím“ jsem měla poničené bradavky a léčba se táhla velmi dlouho. Dlouho na sebe nenechala čekat ani první retence. Po přikládání obkladů z tvarohu, nahřívání a rozmasírování prsu před kojením jsme ji zvládli, i když s lehkou horečkou. Byl to těžký začátek, ale stálo to za to. Bohužel jsem si nenechala nikdy poradit laktační poradkyní, takže jsem byla při kojení trošku vystresovaná a v klidu jsem byla jen vleže, proto jsme první 4 měsíce odkojili vleže, výjimečně vsedě, když jsme byli venku. Kojila jsem nakonec plně 7 měsíců, poté jsme postupně zaváděli příkrmy. Bohužel svou hloupostí a špatnou informovaností jsem dala synovi kolem 10 měsíce lahvičku a tak se mi jednoho krásného dne, kolem 13. měsíců, odstavil.
Poté, co jsem ukončila kojení s Honzíkem, bráška Matěj na sebe nenechal dlouho čekat a když byly Honzíkovi dva roky, narodil se nám druhý syn. Porod byl tentokrát bezvadný, ne moc dlouhý, všechno probíhalo jak má. Ihned na sále se Matěj krásně přisál. Matěj byl hladovec, takže kojení v porodnici bylo pohodové. Už druhý den si podle jejich vážení vypil 20ml, třetí den jsme odcházeli s tím, že Matěj je plně kojené, velmi dobře sající, dětátko. Vše se zdálo být úžasné. Tentokrát přeci vše umím, nic mě nezastaví, budeme kojit dlouho, všechno nám půjde. Přijela jsem domů optimistická, plná pohody. Bohužel mi to nevydrželo dlouho, 4. den po porodu se objevila první retence. To přeci znám, říkala jsem si, to zvládnu, všechno už umím. Jenže se nic nedařilo, nahřívání, chlazení, masírování. Matěj byl spavý, měl žloutenku a neměl sílu to vytáhnout. První dny doma nic nenabral, a tak se mi najednou zase hroutil svět. Přes veškeré snahy jsem skončila na ATB. Matěj se zase rozpil, sice jsem měla totálně zničené bradavky, ragády, ale Matěj tak hezky pil… Jenže po pár dnech se mu v pusince objevila moučnivka. Netušila jsem, co vše nám touhle jednou bílou skvrnou začíná. Zničené bradavky, moučnivka, pichlavá bolest v prsou, co to jen může být. Volala jsem laktační poradkyni, a ta mi řekla, že to vypadá na kandidozu. Tak jsem se začala léčit canestenem, malého fialkou a léčili jsme. Chvíli to trvalo, měla jsem pocit, že jsme se vyléčili, ale stále kojení trochu bolelo. Navštívila jsem tedy v Matějových asi 3-4 týdnech další laktační poradkyni, která mi řekla, že má malý „zdeformovanou“ spodní čelist a že bude kojení problém, ale žádnou dobrou techniku na kojení mi vlastně neporadila. Takže jsme se prali dál. Další retence, další moučnivka, další ragáda. Nevzdávala jsem se. Kojíme, kojíme a já jsem šťastná, že můžeme a že to tak nějak jde. Po 3. měsíci dostává Matěj hexu – začal být neklidný, plačtivý, přidává se mu 6. dětská nemoc. Odmítá prso, pláče u kojení, chroptí, špatně se mu dýchá. Přisává se velmi málo, mě se snižuje laktace….Co se zase děje, proč to nejde? Kojíme ale dál, i když už jsem na nervy a často pláču, že nejsem schopná ani normálně kojit. Proč jinde to jde a u nás to nejde? Proč jinde matky přiloží a kojí děti dva roky a my máme pořád takové trápení. Někdy jsem rozhodnutá, že to ukončím. Retence, moučnivka, pláč, pořád vše dokola. Kolem 4.měsíce nám doktorka říká, že má Matěj nějaké vrzoty na průduškách, ale nic víc. Pořád chrčí, špatně se mu dýchá, přisává se jednou tak za 4-5 hodin. Začíná koloběh s doktory, kojení je pořád divné. Naštěstí, i přes to všechno Matěj přibírá krásně a kojení stačí. Kolem 4,5 měsíce začínáme být s manželem zoufalí, večer kojení nejde, Matěj strašně pláče. Nevíme si rady, tak nasadíme večerní kaši. Matěj se zdá být u lžičky tak spokojený, baští a nepláče. Krásně spinká, všechno se zdá být lepší. Čím dál tím má větší problémy s dýcháním, má spousty léků, pořád sípe a chroptí a je zahleněný. U kojení se pouští, ale nevzdáváme to. Kolem 5. měsíce začínáme s příkrmy. Lžička je pro něj vysvobození a pro mě vlastně taky. Ač jsem nechtěla, Matěj má v půl roce 3 jídla denně, kojíme, ale mnohem méně, než byl můj původní plán.
Když je Matějovi 7,5 měsíce, dostávám další retence, Matěj má zase moučnivku, já mám kvasinku, objevují se další ragády, pichlavá bolest v prsou, z bradavek mi teče krev, u kojení začínám zase plakat. Dva dny probrečím v zoufalství, že jsem opravdu neschopná a dáváme po dohodě s manželem synovi UM. Matěj si pije svým tempem, dává si pauzy, aby mohl dýchat a po prsu se mu vůbec nestýská. V necelých 8 měsících končíme s kojením. Strašně se mi v tu dobu ulevilo. Je mi líto, že nekojíme, doufala jsem, že tentokrát to vyjde a že budu ta matka, co přiloží a kojí do dvou let a není schopná odstavit dítě, protože chce prso. Jenže osud tomu chtěl jinak.
Až když je Matějovi 10 měsíců získáváme nějakou odpověď na jeho zdravotní stav. Matěj má vývojové vady dýchacího systému, hlasivky a hrdlo s povlakem mykotických polštářků, infekci. Začíná nám další kolotoč léčby, ale pro mě je to lehká úleva v tom, že jsem pochopila, proč se mu špatně dýchalo a proč to všechno vzniklo a skončilo. Matějovi se jednoduše tak špatně dýchalo, měl infekce, mykozu a to se točilo pořád dokola – on, moje prsa a nebylo možné se toho zbavit bez velkého lékařského zásahu, který ovšem nepřicházel. Kdybych tohle všechno věděla, mohla jsem si ušetřit tolik proplakaných dní a nocí, tolik bolesti. K celému kojení jsem mohla přistupovat jinak. Mnohem dříve mohla být nasazena léčba a vše by bylo snazší…ale to je kdyby, kdyby.
Dneska je z Matěje skvělý zdravý kluk, sportovec, po nemoci naštěstí už ani vidu, ani slechu, zůstala mu jen intolerance laktozy.
Příběh bych ráda dokončila úspěšným kojením svého třetího syna, který se nám narodil před dvěma lety. Co se týče kojení, nebyly žádné velké problémy. Jediné, co jsem zjistila, bylo, že syn má alergii na kravskou bílkovinu. Vysadila jsem tedy všechny mléčné výrobky, vč.výrobků, kde je např.uvedená syrovátka. Kojíme vesele již dva roky a moc si to užívám.
Celý tento příběh mě přivedl k myšlence, že bych ráda pomáhala ostatním maminkám (což už nějakou dobu dělám – některé mé kamarádky si mé rady vzaly k srdci a ač první děti nekojily, s mojí pomocí se jim povedlo druhé děti kojit do roka a i déle). Proto jsem se rozhodla jít cestou laktační poradkyně. Pomáhat jiným ženám s kojením. Z každé ženy, která zvládne kojení, zvládne případné těžké začátky, mám velkou radost. Budu velmi ráda, když budu moci přispět ke zdravějším dětem a sebevědomějším ženám. Děkuji, že mohu tuto práci dělat, děkuji, že vás mohu podporovat.